Superfarmář - rodinná desková hra pro všechny

Sepsala jsem pro Vás recenzi na stolní hru jménem Superfarmář, kterou jsem poznala díky svému synovi, který ji dostal k Vánocům. Superfarmář je povedená desková hra, kterou si rádi doma zahrajeme a dokonce jsme si vymysleli i vlastní pravidla.

Stolní hru Superfarmář jsem neznala do doby, než mi o ní řekl můj syn, který si s ní hrál ve školní družině. Jednou díky této hře měli dokonce školní turnaj, kdy spolu děti vytvořily týmy a proti ostatním týmům se strategicky snažili vyhrát. Syn sice nebyl kdovíjak nadšený, ale přišlo mi, že mu možná příliš nesedí kolektivní hráčství, že si chce prostě jen hru zahrát v klidu domova. Tak jsem tedy „poprosila Ježíška“, on mi přání splnil a já se těšila, jak si se syny hru zahrajeme v pohodové rodinné atmosféře.

Naprosto snadno a rychle pochopitelná hra, ve které je jejím smyslem poskládat co největší stádo. Všude kolem ale číhají hladové lišky a vlci, kteří mohou některé ze zvířat sníst. Jediným pomocníkem a ochráncem celého stáda je pes, respektive psi. Budete-li se bránit proti lišce, postačí vám koupě malého psa, naopak velkého psa si pořiďte jako obranu před vlky. Zajímavým zpestřením je možnost směnit zvíře za zvíře, respektive za určitý počet menších zvířat, nebo vyměnit a získat zvíře větší. Tímto logickým krokem hráč své stádo obratně rozšiřuje a může dokonce velmi nenápadně vyhrát.

Házení chytře vymyšlenými barevnými kostkami, na kterých jsou vyobrazeny jak zvířata do nového stáda, tak nebezpeční vlci a lišky, velmi baví. Jednak proto, že musíte házet oběma kostkami současně (aby se stádo rychleji rozrůstalo), ale také proto, že oproti klasické kostce, která má šest stran, tyto mají dvanáct, díky čemuž je větší šance hodit to, co právě potřebujete. Nebo naopak – čeho se každý bojí☺

Po několika společných hrách však moje nadšení velmi brzy upadalo. Čekala jsem prostě víc. Teď už jsem chápala, proč syn zrovna nejásal z turnajů, které ve škole probíhaly. Hra je sice vymyšlená velice hezky, děti mají logicky přemýšlet, postupně získávat zvířata do stáda, chytře je měnit za zvíře, které ještě nemají, a zároveň pomýšlet i na obranu stáda. Tedy ve správný čas si pořídit hlídací psy, které stádo ochrání. Jenže to je asi tak veškeré dění ve hře.

Neustále vlastně jen házíte kostkami a čekáte, které zvíře padne. Objeví-li se zajíc, ovce, prase, kráva nebo kůň, poslušně si vezmete příslušnou kartičku s obrázkem zvířete a uložíte do svého stáda. Padne-li naopak liška či vlk, buď ztrácíte hlídacího psa, nebo přicházíte o některé ze zvířat. Takže vlastně buď, a nebo. Buď padne “panna”, nebo “orel”. Buď vyhrajete, nebo ne.

Možná by to chtělo více dobrodružství, více nepředvídatelných úkolů, které by hru učinily zajímavější. Sice se hra může v okamžiku změnit padnutím nebezpečného vlka či lišky a téměř jistý vítěz najednou nemá nic, ale i tak mi tam stále chybí něco navíc. Nějaký bonus, který posune pěknou hru do vyššího levelu – na báječnou super hru, co baví. Dlouho baví.

Hra je určená pro čtyři hráče, celkový čas jedné série je zhruba 15 minut. My s dětmi jsme si hru sice zahráli, ale opakovat ji již ani jeden ze synů nechtěl. Bylo mi to však líto, vždyť „Ježíšek se tak snažil…“

Proto jsme si vymysleli vlastní pravidla a hru tím trochu vylepšili. Původně ve hře vyhrává ten, kdo jako první získá všech pět již zmíněných zvířat. Aby byla hra napínavější, u nás vyhrává ten, kdo získá alespoň deset zvířat, tedy od jednoho druhu minimálně dva kusy, nejlépe tři. Díky tomu se průběh hry prodlouží, je proto i větší šance na různé zvraty, které dělají hru zajímavější.

Občas si naopak hru prodloužíme tím, že hrajeme pouze s jednou kostkou, případně zvířata vůbec neměníme a skutečně poctivě čekáme, až nám všechna padnou na kostce. Někdy pro změnu měníme zvířata podle vlastních vymyšlených pravidel, což s sebou nese i notnou dávku legrace a přemýšlení.

Možná někdo namítne, že to už potom není ten pravý smysl hry, ale já bych neřekla. Máme pouze svoje, lehce pozměněná, pravidla. Právě taková, jaká nám vyhovují, a díky kterým hrajeme hru raději a také déle, než kdybychom se striktně drželi předepsaných, a předem daných, pravidel.

Nejde přece o to, jak hru člověk hraje, ale proč a kvůli komu ji hraje. Pokud se u ní sejde celá rodina, zasměje se při ní, procvičí si paměť, trpělivost i logiku, je úplně jedno, že se neřídí přesně danými pravidly. Důležité je, že jsou všichni spolu a netráví čas o samotě a každý po svém. Což díky Superfarmáři skutečně neděláme.

Zdroj fotografie: Flickr